Nejprve bych se chtěl přiznat, že je mi velkou ctí být součástí projektu města Bílovec Živá kronika. To jsem ani v nejmenším nečekal. Faktem je, že o Bílovec jsem se začal vážně zajímat před dvěma lety, začátkem roku 2022, ve svých 64 letech. Bílovec – Wagstadt pro mě býval jen vzdáleným rodištěm mého otce a prarodičů. V roce 1946 byli z Bílovce vyhnáni do Německa. Jsem potomkem těchto generací, já jsem se narodil, vyrůstal a vždy jsem žil zde v Německu.

Abych byl upřímný, jako dítě, jako mladý muž ve škole, na studiu, v práci a později už i jako otec v Německu jsem si nikdy pořádně neuvědomoval původ svého otce a prarodičů ze Sudet. Pro mě jako mladého muže to byly „staré věci" ze zmizelého světa, o kterých jsem se mylně domníval, že už pro mě v moderní, nové době nehrají roli. Díval jsem se zcela přirozeně dopředu do vlastní budoucnosti, plánoval jsem kariéru a rodinu, staral se o manželku, děti, dům a postup v kariéře.

To se náhle změnilo před dvěma lety, kdy už jsem byl v důchodu a začal jsem se soustředit na filozofii a historii. Náhodou jsem na půdě narazil na pár starých obrázků a fotoalb mého zesnulého otce a začal jsem přemýšlet, kdo jsou všichni ti lidé, kteří jsou na fotkách. To byl startovací signál pro projekt, který je možná typický pro život v důchodovém věku, kdy máte za sebou vlastní budoucnost a najednou máte čas zeptat se sami sebe, odkud vlastně pocházíte, jaké jsou vaše kořeny, kdo byli vaši předkové, jak a kde žili, kolik toho z nich ve vás stále je. Tyto myšlenky mě zasáhly jako blesk a tak jsem začal intenzivně zkoumat genealogii a historii mého rodu Burdiků z Wagstadtu.

Od té doby vidím svět jinýma očima. Úplně mě fascinuje, jakou filozofii a historii jsem mohl objevit v historických kořenech své vlastní rodiny a kořenech mého otce ve Wagstadtu – v Bílovci, v Troppauer Land – na Opavsku a v Kuhländchen – v Kravařích.

Já sám jsem se narodil v Německu ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1957. Jsem prostřední ze tří sourozenců. Můj bratr je o dva roky starší, sestra o dva roky mladší. Prvních pár let jsme žili na předměstí Frankfurtu, pak jsme se přestěhovali kousek za Vortaunus do Bad Sodenu, kde jsem v roce 1976 absolvoval střední školu. V roce 1980 jsem odjel studovat do Kielu u Baltského moře, kde žiji se svou rodinou dodnes.

Historie rodu Burdik z Wagstadtu

Rodina Burdik byla ve Wagstadtu jediná s tímto jménem. Zároveň to byla rodina, která poprvé přišla do Wagstadtu koncem 19. století, jak odhalil můj genealogický výzkum.

Nejstarší a nepochybně ověřitelné rodinné stopy Burdiků, kteří byli po generace zemědělci, se mi podařilo najít v církevních záznamech vesnic v okolí mezi Opavou a Bílovcem. Tyto záznamy poukazují na to, že Burdikovi žili v letech 1670 až 1812 v Leitersdorf u Troppau – v Litultovicích u Opavy, v letech 1812 až 1832 v Damadrau u Grätzu – v Domoradovicích u Hradce nad Moravicí a od roku 1832 konečně ve Waldolbersdorfu u Briesau – v Lesních Albrechticích u Březové. V průběhu generací se Burdikové, pocházející z nedaleké Opavy postupně přibližovali k Bílovci.

Můj pradědeček Wilhelm Burdik se narodil v roce 1860 ve Waldolbersdorfu – v Lesních Albrechticích, asi patnáct kilometrů severozápadně od Wagstadtu. Byl nejmladším synem velké farmářské rodiny a nakonec prvním a jediným Burdikem, který odtud nakonec přišel do Wagstadtu. Různé historické dokumenty ukazují, že na počátku 80. let 19. století, když mu bylo asi dvacet let, byl továrním dělníkem ve Wagstadtu, možná u Salcherů nebo v jedné z jiných továren, které v té době existovaly. Velký počet továren v té době ve Wagstadtu i okolí vyvolával enormní poptávku po pracovních silách, takže Wilhelm pravděpodobně dospěl k závěru, že jako tovární dělník najde ve městě lepší pracovní a životní podmínky než na rodinné neúrodné půdě. Statek nakonec jeho otec daroval pravděpodobně kolem roku 1875 Wilhelmovu nejstaršímu bratrovi.

Wilhelm se tedy rozhodl opustit svou rodnou vesnici a farmaření a odešel do Wagstadtu, aby tam pracoval a vydělával si na skromné živobytí samostatně. Tam se seznámil a zamiloval do Julie Klein z Brawinu – z Bravinného. Vzali se v roce 1884 a několik prvních let žili na dolním předměstí na Fabriksgasse, které se dnes říká Tovární. Domy z té doby dnes již neexistují.

V roce 1890 koupili dům s přidruženým statkem v Einsiedelei č. p. 365/5 – dnes Na Samotě na horním předměstí Wagstadtu. Rodina žila v Einsiedelei se svými třinácti dětmi asi do roku 1930. Můj děda Karl byl devátým z těchto třinácti dětí. Ve stáří pak šli Wilhelm a Julie na výměnek na Radnitzerstrasse č. p. 551, nynější Radotínská ulice, kde jejich syn Wilhelm Jr. (*1901) a jeho manželka Marie Terezie, rozená Rudolf Scholaster (*1902), žili a také hospodařili.

V roce 1934, 12. února oslavili moji praprarodiče Wilhelm a Julie Burdikovi, své zlaté výročí svatby ve Wagstadtu. Musela to být velká oslava, protože kolem zlatého svatebního páru se sešla celá rodina včetně všech dnes již dospělých dětí, snach a zeťů a devíti vnoučat.

Původ mého otce a prarodičů z Wagstadtu

Můj otec se narodil jako Karl Burdik 6. září 1925 ve Wagstadtu. Byl jediným dítětem svých rodičů Karla (Franze) Burdika a Elfriede Burdik, rozené Stark, kteří se také oba narodili ve Wagstadtu (můj dědeček v roce 1898 a moje babička v roce 1903).

Dědeček byl zpočátku povoláním zámečník, nejspíš nejprve u Salcherů (MASSAG) nebo v některé z jiných tehdejších továren ve Wagstadtu, ale později definitivně ve Witkowitzer Eisenwerke v Ostrau – ve Vítkovických železárnách v Ostravě. Moje babička byla tovární dělnicí v továrně na knoflíky, takže pravděpodobně také u Salcherů (MASSAG). V té době rodina ještě žila v Grabengasse – dnes Příkopní.

Asi v roce 1930 se můj děda musel vzdát funkce strojního zámečníka a místo toho se stal školníkem na dívčí základní a později střední škole na tehdejším Ringplatz – dnes Slezské náměstí. V této školní budově také bydleli – v bytě školníka, který byl v přízemí hned napravo od vchodu. Dnes v budově sídlí městská knihovna.

Můj otec do svých šesti let navštěvoval školku v Gartengasse – na Zahradní ulici. V budově je mateřská škola dodnes.

V letech 1931 až 1939 otec navštěvoval chlapeckou základní a měšťanskou školu ve Wagstadtu na Obertorstrasse – dnes Gymnázium Mikuláše Koperníka na ulici 17. listopadu. Se začleněním Sudet do Německé říše v roce 1938 byl přepracován i školský systém ve Wagstadtu. V roce 1939 byla v bývalé dívčí obecné a měšťanské škole na Ringplatzu zřízena vyšší chlapecká škola s nejnižšími čtyřmi třídami. Otec pak chodil do této střední školy až do roku 1942, a protože děda zůstal školníkem i na této škole, rodina tam mohla žít i nadále.

Během této doby to měl můj otec jako student snadné – škola a byt byly pod jednou střechou! To však mělo i své nevýhody. Vynechat školu nebo dělat nějaké neplechy nebo žerty, jak to studenti dělávají, asi nebylo tak snadné, protože měl za zády tatínka školníka, který byl vždy ostražitý, na všechno dohlížel, a zvláště pak na vlastního syna. A pravděpodobně nešlo o žádné preferenční zacházení nebo shovívavost, protože koneckonců byla v sázce jeho vlastní pověst.

Po absolvování střední školy v roce 1943 byl můj otec v sedmnácti letech odveden do německého wehrmachtu. Měl štěstí a nebyl poslán na východní frontu do Ruska, ale dostal rozkaz k „FlaK“ (Flugzeugabwehrkanone – kanón protiletecké obrany) v Dánsku. Krátce před koncem války, v dubnu 1945, byl zajat Brity a většinu doby do ukončení bojů vězněn v uhelném zajateckém táboře v Belgii.

V roce 1947 byl propuštěn ze zajetí a prostřednictvím pátracích služeb Červeného kříže byl znovu shledán se svými rodiči, kteří po vyhnání z Wagstadtu v březnu 1946 skončili v Bischofsheimu v Rhönu v Německu. V roce 1953 se tatínek ve Frankfurtu nad Mohanem seznámil s ženou Gretel, mou budoucí maminkou, která pocházela z malé zemědělské a hornické vesnice v Horním Hesensku v Německu. Vzali se v roce 1954. Jak jsem řekl, byl jsem prostřední ze tří dětí. Žili jsme ve Frankfurtu, později v Bad Sodenu v nedalekém Vortaunus. Moje matka zemřela v roce 1991, bylo jí pouhých padesátsedm let. Můj otec zemřel v roce 2006 ve věku osmdesát let.

Odsunutí prarodiče vždy žili v těsné blízkosti nás. Můj dědeček zemřel brzy, v roce 1962, když mi bylo pouhých 5 let. Byl to vysoký, silný a žoviální muž, alespoň v pozdějších letech. Mnohem osobnější vzpomínky mám na svou babičku Friedu. Uměla úžasně vařit. Moje oblíbená jídla od ní byly české povidlové buchty nebo buchty s mletým masem, které si sama mlela na mlýnku. Nebo na Vánoce pekla v troubě husu tak křupavou a křehkou jako nikdo na světě. „Naaa“ řekla vždy jasně ve starém slezském kuhländerském (slezském – kravařském) nářečí, a když přišel čas nabídnout jí – malé, drobné ženě, vždy jen řekla „ok,
ale moc ne…“.

Změna příjmení – byl můj dědeček nacista?

Období německého nacionálního socialismu od října 1938 (Mnichovská dohoda, začlenění Sudet do Německé říše) a poté druhá světová válka v letech 1939 až 1945 vrhaly na zemi, město a jeho obyvatele těžký stín. Češi a Němci spolu ve Wagstadtu jistě žili mírumilovně, ve velkém počtu a po dlouhou dobu, ale na obou stranách po desetiletí sílily nacionalistické tendence a útoky. Fenomén nacionalismu zasáhl nejprve Evropu a poté celý svět od konce 19. století a přinesl velké neštěstí s válkou v letech 1914 – 1918.

Rozpadem rakousko-uherské habsburské říše a vznikem Československé republiky v roce 1918 samozřejmě nezmizely rozdílné, nacionalistické zájmy různých etnických vrstev obyvatelstva. Podle mnoha historiků během této doby naopak zesílily. Nacisté pronikli se svou totalitní ideologií nadřazenosti árijské rasy a němectví, které muselo být podřízeno vše ostatní. Je hrozné, co se v těch špatných letech stalo a jak to všechno skončilo.

Mému otci bylo čtrnáct let, když německý Wehrmacht a Hitlerovi fašisté v roce 1939 vtrhli do Wagstadtu. V sedmnácti letech byl poslán do války a měl štěstí, že neskončil jako potrava pro děla jako mnozí jiní.

Teprve před několika týdny jsem byl schopen bez pochyby určit, kde můj dědeček v této době politicky stál. Bylo mi pět let, když v roce 1962 zemřel. Po celý svůj život jsem neviděl žádný důvod, proč bych se měl nad politickými názory svého dědečka moc zamýšlet, až do doby před dvěma lety, kdy jsem začal pátrat po původu a historii svého otce a prarodičů. Vzhledem k tomu, že můj otec je již sedmnáct let po smrti, nemám šanci se žádného žijícího pamětníka ptát, jak to tehdy ve Wagstadtu bylo.

Co mě zvláště přivádí k zamyšlení, je skutečnost, že si moji prarodiče nechali v roce 1942 oficiálně změnit staleté příjmení Burdik na Gebauer. Změnit si příjmení není něco, co jen tak uděláte, musely k tomu být pádné důvody, o kterých mohu jen spekulovat. Musel se dědeček zavázat ke svému němectví, aby udržel své profesionální postavení školníka na veřejné škole, aby bylo viditelné alespoň navenek, přijetím jasně německého jména? Nebo to bylo zcela osobní rozhodnutí motivované politickým přesvědčením, protože byl zarytým zastáncem nacistické ideologie? Bohužel to byl asi ten druhý důvod.

Můj průzkum v německých archivech mi ukázal, že se stal členem Hitlerovy strany NSDAP v prosinci 1938, krátce po Mnichovské dohodě a začlenění Sudet do Německé říše.

Můj dědeček byl podporovatel nacistů a člen strany! Je to hrozný pocit a taky přiznání plné studu, že to sem veřejně píšu, ale mlčení a lhaní nepomáhá. Vzhledem k tomu, že tomu tak bylo, mohu jen všechny pokorně požádat o odpuštění a prominutí. Od všech, kteří se stali obětí nacistů ve Wagstadtu, od každého, kdo byl v této hrozné době pronásledován, ponižován a týrán.

Tehdejší změna příjmení má zjevně trvalé následky dodnes i do budoucna. Můj otec, kterému bylo v roce 1942 pouhých patnáct let, dostal také toto nové příjmení Gebauer. A já, moji sourozenci, moje děti a moje vnoučata, všichni nosíme jméno Gebauer dodnes. A bude to tak po všechny budoucí generace, dokud jméno Gebauer zůstane v naší rodině. Představa, že bychom se vlastně všichni měli jmenovat Burdik, kdyby nedošlo v roce 1942 k této záhadné změně jména ve Wagstadtu, je velmi mimořádná.

Já mám mimochodem teorii, proč nové příjmení padlo zrovna na Gebauera. Myslím, že to bylo tím, že v rodové linii mého dědečka byl Johannes Burdik, narozený roku 1791 v Leitersdorfu – v Litultovicích u Opavy, který se v roce 1812 oženil s Johannou Gebauerovou z Damadrau – Domoradovic. Jméno Gebauer bylo zjistitelné již tři generace před mým dědečkem v pasu předků, který museli mít všichni lidé ve Třetí říši po roce 1934 jako doklad o árijském původu.

Můj dědeček byl jediný ze třinácti sourozenců Burdiků z Wagstadtu, kterému se jméno změnilo z Burdik na Gebauer. Všichni ostatní si ponechali rodové jméno Burdik.

Konec války a vyhnání rodiny do Německa v roce 1946

Pokud jsem měl možnost prozkoumat, až na pár výjimek byla většina rodiny Burdiků z Wagstadtu v roce 1946 odsunuta do Německa. Moje prababička Julie však zemřela na srdeční onemocnění v nemocnici ve Wagstadtu v roce 1942 ve věku 77 let. Mému pradědečkovi Wilhelmovi bylo 85 let, když se v dubnu 1945 stal obětí chaosu posledních dnů války ve Wagstadtu. Nechtěl uposlechnout výzvy německých úřadů k evakuaci civilního obyvatelstva z Wagstadtu, aby je ochránil před postupující ruskou armádou. Neochvějně a tvrdošíjně odmítal opustit svůj dům a dvůr na Radotínské ulici. Padly první výstřely a bomby, ale Wilhelm zůstal. Když byl Wagstadt obsazen Rusy a obyvatelé se vrátili, nebylo po Wilhelmu Burdikovi ani stopy. Lidé ho hledali dny a týdny, ale bez úspěchu. Zemřel v chaosu posledních dnů války, aniž by o něm nebo o osudu jeho smrti byly známy nějaké podrobnosti. Protože se nic z něj nenašlo, nemohl být pohřben do rodinného hrobu Burdiků na wagstadtském hřbitově.

Návštěva Bílovce v srpnu 2023

Po roce a půl intenzivního online výzkumu a pátrání po historii naší rodiny jsme v srpnu 2023 poprvé vyrazili autem z Německa přes Prahu a Brno poprvé do Bílovce. Když jsme se odpoledne 25. srpna 2023 poprvé podívali na Bílovec, jak jsme se blížili přes kopce u Bílova, srdce mi bušilo až v krku. Poprvé jsem na vlastní oči viděl město svých otců a předků a jejich rodin, kteří zde žili až do vyhnání v roce 1946. Jaký to byl pocit!

A tak nás naše cesta zavedla přímo doprostřed Slezského náměstí, dříve Ringplatz. A znovu mi bušilo srdce a po tvářích stékaly slzy, když jsem stál před č. p. 63/3, starou školní budovou, kde bydleli můj otec a prarodiče! Tatínek mi tak moc chyběl. Jak moc bych byl rád, kdybych tu stál s ním, kde jako dítě a školák den co den procházel dveřmi a hleděl do budoucnosti plný naděje a plánů. Nejsem věřící, ale v tu chvíli jsem si přál, aby se on, prarodiče a praprarodiče dívali shora a radovali se, jak generace po nich někdo z rodiny stojí před bránou své bývalé staré vlasti, nezapomněli na ni, ale znovu ji začali objevovat.

Ve městě jsme zůstali celých šest dní. Přímo u vlakového nádraží je slušný, nový hotel s dobrou restaurací, kde jsme se opravdu cítili velmi dobře. Jen přednádraží na mě působilo velmi depresivně pokaždé, když jsem procházel kolem, protože právě odtud byli Němci z Wagstadtu a okolí v roce 1946 v devíti skupinách po 1200 lidech transportováni v dobytčích vagónech a vyhnáni z vlasti do oblasti obsazené a osvobozené spojeneckými vítěznými mocnostmi – do poválečného Německa, včetně mých prarodičů a mnoha jejich sourozenců s rodinami, i když většinou bez mužů...

Rád bych stručně popsal pro mě osobně nejdojemnější momenty, co jsme během našeho programu v těchto šesti dnech zažili a co jsme viděli. Byly to samozřejmě všechny domy a ulice, o kterých jsme věděli, že zde žili naši předkové. Zažíval jsem dojemné okamžiky pokaždé, když jsem se v duchu snažil vzkřísit nebo projít kolem života svých předků.

Zvláštní byla návštěva kostela svatého Mikuláše na bývalém Ringplatz. Všichni předkové zde sedávali v kostelních lavicích, kde byli pokřtěni a oddáni. Po bohoslužbě jsme v kostele potkali mladou dívku, šestnáctiletou Emmu, studentku z Wagstadtu a krásnou jako mladá květina. Každých čtrnáct dní, jak nám řekla v angličtině, ukazuje a vysvětluje historii a zvláštnosti kostela zájemcům a turistům. Jaký velký závazek!

Když jsme vyšli z kostela, všimli jsme si, že vstupní dveře do kostelní věže jsou otevřené a starší muž je připraven vyvést návštěvníky na věž kostela. Samozřejmě jsme využili této příležitosti podívat se na Wagstadt shora. Jiří Řeháček s prořídlými bílými vlasy a bílým tričkem s potiskem „85 let fotbalu v Bílovci 1928 – 2023“ (pravděpodobně i jeho věk) nás pozdravil přátelsky se smíchem – česky, bohužel jsme nerozuměli ani slovo. Vzhledem k tomu, že ani on naší němčině evidentně nerozuměl, rychle jsme si na pomoc sehnali Emmu a s jejím překladem komunikace fungovala báječně.

Když pochopil, že můj děda Karl Burdik býval školníkem ve škole na Ringplatz, na tváři se mu objevil úsměv a řekl, že jméno Burdik mu stále připadá nějak povědomé z dřívějška a že bydlel vedle na náměstí v č. p. 60/5. Ale to bylo tak dávno, že už na to nemá žádné jasné vzpomínky. I tak to byl pro mě neuvěřitelně šťastný okamžik!

Výhled z kostelní věže dolů na Wagstadt, na Ringplatz a přes všechny čtyři směry do celého okolí byl sen. V jižním oparu Beskydy, na západě Grillenberg a kopce Bielau a Brawin (Bílov a Bravinné), před nimi Wagbachtal – údolí říčky Bílovky. Na severu směrem na Troppauer Berg – kopce směrem na Opavu chyběly pouze dva staré větrné mlýny z dřívějška.

Po předchozí domluvě s vedením města jsem strávil tři dopoledne v městském archivu Bílovec, abych si mohl prohlédnout záznamy z let 1920 až 1945 – 46, které jsem doposud neviděl. Zde jsem konečně našel mimo jiné rodný list mého otce ze září 1925 a úmrtní list mé prababičky Julie Burdik, rozené Kleinové, z února 1942. Jsem hluboce vděčný matriční referentce městského archivu Mgr. Evě Buršové za vstřícný a hladký průběh a mimořádně přátelskou a vřelou podporu. Komunikace pomocí aplikace Google Translator fungovala skvěle. Její zásoba silného kafíčka udělala z bádání v tlustých knihách, které mi navíc poskytly jedno nebo dvě vlhké oči, když jsem je procházel, velmi osobní okamžik. Eva se o tyto chvíle velmi zajímala. Děkuji moc Evo, bylo to úžasné!

Velmi zvláštním okamžikem byla možnost vstoupit do bývalé školní budovy dívčí základní a měšťanské školy na Ringplatz, kde patnáct let žil můj otec a prarodiče a kde byl můj dědeček školníkem. Dnes v budově sídlí Městská knihovna Bílovec.

Srdce mi bušilo vzrušením, když jsem otevřel dveře a vstoupil do budovy. Zeptal jsem se, jestli tam někdo mluví anglicky a mladý muž s dlouhým hipsterským plnovousem, barevnými ponožkami (miluji barevné ponožky!) a sandály se mi představil jako Tomáš a zeptal se, co hledám. Vyprávěl jsem příběh svého dědečka jako školníka v této budově a malém přízemním bytě, který tu býval. Jeho oči byly stále větší a větší a začaly zářit. Začal vyprávět, že se narodil v roce 1984 a v této budově chodil v letech 1990 až 1995 do školy, a od roku 2015 zde pracuje jako zaměstnanec městské knihovny.

Další pracovnice knihovny, myslím, že se jmenovala Hana Gajdušková, mě provedla celou budovou, od sklepa až po střechu. Z učeben a bytu z té doby samozřejmě nic nezbylo, ale schody a zábradlí jsou ze starých časů. Nově zde byl postaven prosklený výtah. Tak jsem chodil nahoru a dolů po stejných schodech, po kterých běhal nahoru a dolů můj dědeček, aby udržoval ve škole pořádek.

S Tomášem jsme se opět setkali krátce před koncem naší návštěvy na ulici za Ringplatzem. V rukou jsem držel knihu Proměny města Bílovce (Veränderungen in der Stadt Bilovec), který otec dostal jako dárek k osmdesátým narozeninám. V knize jsou fotograficky zdokumentovány proměny a vývoj Wagstadtu od roku 1900 do roku 2000. Můj otec si do knihy zapsal celou řadu poznámek, takže jsem měl knihu s sebou. „Knihu znám,“ řekl Tomáš, „všechny fotografie moderního Bílovce v ní jsou od mého otce Tomáše Ocáska. A tak se také jmenuji, Tomáš Ocásek.” A přesně tak to bylo!

Tomáš byl pravděpodobně tím, komu vděčím za to, že jsem byl požádán, zda se zúčastním projektu Živé kroniky. Městská knihovna, stejně jako městské muzeum, patří ke Kulturnímu centru města Bílovec. Tomáš se pravděpodobně obrátil na své kolegy v městském muzeu v den, kdy jsem se poprvé objevil v knihovně a informoval o mém pátrání po dědečkovi a jeho postavení školníka. Poprosili Tomáše, aby se mě následující den, až se vrátím a pořídím různé fotografie, zeptal, zda bych měl zájem se projektu Živá kronika zúčastnit. Samozřejmě jsem chtěl a okamžitě souhlasil.

Dny v Bílovci utekly příliš rychle. Na programu byla ještě návštěva Fulneku a Nového Jičína a také velmi dojemná návštěva u Reitschmiedů v Petřvaldu u Ostravy. Radim Reitschmied je pravnukem jedné ze sester mého dědečka, kterou se mi podařilo najít během mnohaměsíčního internetového pátrání po historii rodiny Burdiků z Wagstadtu. Znovushledání rodiny z ničeho nic, po více než 75 letech! Jaký to byl pocit, když jsme mohli poprvé držet jeden druhého.

A pak přišla chvíle loučení s Wagstadtem. Opět kolem Ringplatz, kolem kostela, přes bývalou Herrengasse a Obertorstrasse, opět Na Samotě a odbočka do údolí Murzky, kde bývala stará restaurace Hájek.

Cesta zpět nás vedla nejprve přes Hradec nad Moravicí, kde jsme přenocovali a navštívili zámek knížat z Lichnowského, pánů z Hradce nad Moravicí. V Lesních Albrechticích, Domoradovicích a Litultovicích jsme pak stáli před domy, kde dříve v 17., 18. a 19. století bydleli moji předkové Burdikové. Jaké pocity!

Pak jsme se vydali přes Jeseníky, které můj otec tak miloval, hlavně kvůli zimnímu lyžování, abychom přespali další noc v Königgrätz – Hradci Králové a odtud zpátky domů do Kielu.

Sbohem a ahoj město Bílovec, my se vrátíme! V Bílovci, na Kravařsku a Opavsku – ve staré vlasti, je stále co prozkoumávat a objevovat, a přál bych si, abych její krásu a fascinaci objevil mnohem dříve. Ale lepší pozdě než nikdy.

Přišli jsme jako nováčci, směli jsme odejít šťastní a vrátíme se jako toužící!

Díky všem úžasným, přátelským a otevřeným lidem, které jsme mohli v Bílovci potkat. Rozkol je za námi, historie je zjevně odpuštěna, ale není zapomenuta. Národy opět srůstají. Doufejme, že to tak zůstane!!

Dr. Norbert Gebauer z Kielu u Baltského moře